Jdi na obsah Jdi na menu

Je čas..

27. 4. 2020

Vzhledem k tomu, že si již tolik z této mé ,, klidné" etapy mého dětství, až zas tolik nevybavuji,je čas pokročit do školních let. Do první třídy bych měla nastoupit do školy, jako mnoho mých vrstevníků, ale v naší maličké škole právě probíhala rekonstrukce, proto jsme měli netradiční náhradu. Tou byl byt v jedné z bytovek, který byl velký 2+1. Byli to velmi omezené prostory, v jedné místnosti jsme byli my, prvňáčci s třeťáky a v druhé místnosti byly druháci se čtvrťáky. Kuchyň byla sborovna a když bylo ošklivé počasí, např.pršelo, sněžilo.. Měli jsme tělocvik na chodbě v mezi patře bytovky.Pravda, výuka byla poměrně složitá, ale líbilo se mi tam mnohem víc, než v pozdější škole ve městě Vimperk. V té naší maličké ,, škole", jsme měli pouze dva učitele. Jednou z nich byla nezapomenutelná paní ředitelka, Marta Martincová. Byla to dáma, zhruba kolem 45let, vždy laskavá,nikdy neztrácela nervy, byla spravedlivá a vždy krásně voněla.. V té době to bylo něco, co málokdo znal. Ano, samozřejmě, že existovaly parfémy, voňavky.. Ale buďto byly velmi ostré, což lze přirovnat až k nepříjemnému pachu, nebo neskutečně ,, sladké". Paní ředitelka ale voněla nějak jinak, jemně, příjemně.. Druhým z učitelů byl úžasný pan učitel. Bohužel,i jeho jméno mi naprosto vypadlo z paměti, což mne skutečně Mrzí. Byl to skvělý pán, menší zavalitější postavy,byl ale hodný a dokázal svou výukou zaujmout natolik, že když učil starší spolužáky a my měli samostatnou práci, většina z nás ji pak musela dodělat doma, protože jsme poslouchali, jeho vyprávění, nebo vysvětlování látky. Tito dva učitelé byli natolik skvělí, že jsem do školy chodila velmi ráda.. Bohužel pouze do této školy a bohužel ne do družiny. Družina.. to byla má noční můra. Dá se říci že další v pořadí mých nočních můr.. To jsem netušila, že stále může být ještě hůř.. V družině jsme měli paní vychovatelku, jméno již nevím, ale příjmení bylo Čápová. Byla to velmi zlá osůbka, vlastně vůbec nevím, proč pracovala ve školství, když jak sama říkala, děti nesnášela.Za ,, prohřešek" trestala rychle,bez vysvětlení derdou do zad. Stačilo aby se mladší děti opožďovali na procházce, protože paní vychovatelka Čápová chodila velmi rychle, takže mladší děti většinou museli popobíhat,a ihned se k nim přitočila, a pěstí jednoho po druhém silou bouchla do zad.. Samozřejmě že jsme měli modřiny, leckdo i měl ,,vyražený" dech, takže měl co dělat,aby ho popadl, ale naši rodiče si toho buďto nevšimly, nebo jim to bylo jedno, nebo a to většina, měla prostě strach se ozvat, takže tohle vše přehlíželi. Byli jsme takto trestáni za neskutečné hlouposti, třeba za to, že jsme nestihli včas mít udělané úkoly,bez ohledu na to že mladší žáci jich měli méně než ti starší.. Když bylo špatné počasí a nedalo se jít ven,tak po vypracovaných domácích úkolech, jsme se museli střídat ve čtení knihy, která nám byla vybrána. Ostatní museli poslouchat toho,kdo zrovna četl. Jak jsem knihy milovala a byla schopna přečíst i tři za týden,tak tyto chvíle jsem naprosto nenáviděla.. Sedět na zemi a tiše poslouchat třeba dvě hodiny bylo celkem protivné. Hlavně k tomu přispívala i paní Čápová. Když se dle jejího úsudku kdokoliv tvářil nezúčastněně a nedej bože znuděně,dostal několik ,,herd" do zad a místo sezení musel klečet.. Když jsme měli vyučování v tom bytě, všichni jsme záviděli jedné mé spolužačce, která bydlela v té samé bytovce a dokonce i ve stejném patře. Takže do ,, školy" chodila až když se zvonilo na vyučování, (na to se používal kravský zvonec", a když se stalo že něco zapomněla doma,tak si pro to prostě došla. :-) Na oběd se chodilo do nedaleké školky,kde po čase vařila i má matka. Ke školce patřila jako všude část pozemku. Vzhledem k tomu, že tento pozemek byl poměrně velký,byl rozdělen na dvě části. V první byla zahrada,kde byly různé věci pro prcky,jako je klouzačka, kolotoč, hrací domeček, pískoviště a pod. V druhé části, která byla od té první oddělená plotem,si udělala škola zahradu,kde žáci v rámci hodin pracovních činností chodili a pěstovali vše co se dalo. Vlastně veškerá zelenina, která se zde vypěstovala, skončila v kuchyni,kde nám připravovali oběd. Pěstovalo se tam ale i ovoce,jablka, hrušky, švestky, rybíz a angrešt. Nikdo z nás, dětí vlastně vůbec netušil, co to ve skutečnosti bylo za,,zahradu" a co tato zahrada znamenala pro Němce,nejen pro ty místní. Vlastně vše jsme se dozvěděli až když jsme byli téměř dospělí, dodnes mi z toho běhá mráz po zádech. Jako děti jsme byli pouze svědky, že čas od času přijeli Němci, postávali před plotem,plakali a nakonec tam,kde jsme měli záhony se zeleninou, házeli kytky a věnce.. když si učitelé toho všimli,museli jsme okamžitě skončit s jakoukoliv prací a poklusem nás hnali ihned zpět do školy. Jenže zahrada byla rozlehlá,tak než nás svolali.. Přiznám se, že jako malí, jsme z toho měli neskutečnou legraci. Někteří kluci vzali věnce a házeli je přes plot zpět,k Němcům. Ti samozřejmě neskutečně nadávali a házeli je zpět na zahradu. Takže vznikala ze všeho fraška. Němci se snažili o pietní akt, ale kluci jim to kazili. Opět jsem u Němců..Ti provázeli vlastně celé mé dětství, tak si zaslouží alespoň jednu kapitolu, ale to až jindy. Když jsem byla téměř dospělá, dozvěděla jsem se to,co je vám již jasné..ta zahrada byl dříve Německý hřbitov, prý při odsunu Němců, bylo z něj vše vykopáno,aby si mohli vzít sebou i příbuzné. Samozřejmě že se o tom nesmělo mluvit,bylo to trestné. Protože tento pozemek byl v samém srdci vesnice, navíc velmi blízko školy,postavila se v rámci Z, na něm školka s jeslema, část se zatravnila pro zahradu a část se dala právě škole k dispozici. Líbí se vám to? Vždyť jsme odtud jedli zeleninu,ovoce..Brrr... Stále mám husí kůži při této vzpomínce.