Jdi na obsah Jdi na menu

Já.

30. 4. 2020

Nejspíš je čas, vrátit se alespoň trošku ke mému já. K tomu, jaká jsem vlastně byla, viděna teď,po těch letech, svýma vlastníma očima.. Ačkoliv má matka, (když  jsem byla již dospělá), tvrdila, že jsem byla hodné dítě, tak já dnes tvrdím, že jsem byla na ,, zabití". :-) Matka buďto v té době byla světice, nebo časem již vše v sobě potlačila, nebo si mne nakonec idealizovala.. Já se ale vidím zcela odlišně.:-) Sotva sem začala chodit do školy, toužila jsem po tom mít to, co měli ostatní děti. Jasně, tohle chtějí všichni děti, ale já netoužila po materiálních věcech. Moc jsem chtěla mít tátu. Nebo aspoň sourozence.. V té době mi tyto dvě věci, začali neskutečně chybět..Moc bych si přála,aby mne otec zvedl do své náruče, nebo aby si mne posadil na svůj klín a povídal si se mnou. Aby se se mnou učil matiku.. V té době jsem si neskutečně přála mít i staršího bratra, než jsem byla já. Zvláštní na tom bylo to, že ne za účelem ochrany z jeho strany, ale přála bych si ho kvůli tomu, abych mohla po něm nosit oblečení, zejména košile.. Moc ráda sem v té době nosila košile, které mi byly větší,byly zapnuté od krku (mimo límečku) pouze do poloviny a zbytek byl rozdělen na dva cípy a svázány do uzlu. Takhle sem chodila nejraději. Kalhoty, nebo šortky a takto uvázanou košili.. Bohužel, má matka měla o mém oblékání jinou představu, takže má skříň obsahovala převážně šaty, sukně a halenky. Jak já to nenáviděla.. I z tohoto důvodu by se hodil táta se sourozencem. Naivně jsem si představovala, že by se mne otec zastal a kdybych měla sestru, matka by se v oblékání do šatiček realizovala u ní. Kdybych měla brášku,tak jak již bylo řečeno, nosila bych jeho košile.. Takto byly obstarávány dost obtížně. Stydím se za to, ale občas mi košile přistála v mé skříni tak, že byla odcizena mému skoro bratranci. Co to znamená,skoro bratranec.. Matka měla jedinou obrovskou kamarádku Emu Mullerovou s tím " nad u, nebo-li přehláskované u. Můj mobil,ze kterého vždy píšu,toto nejspíš neumí napsat. Ta kamarádka byla něco, jako matky sestra. Doslova. Alespoň ji měla mnohem raději než své vlastní sestry a u jedné z nich se dnes již vůbec nedivím. ,,Teta", jak jsem jí od mala říkala já, měla tři děti. Milana který byl o rok starší než já a dvě dcery. Jarušku a benjaminka Renatku. No a já si občas dopomohla právě od Milana ke ,, své" vytoužené košili. Ale to jsem odběhla od tématu. Již v posledním roce školky, mne matka přihlásila do lyžařského kroužku. Zdá se to být pochopitelné, vzhledem k tomu že jsme žili na Šumavě.. Měli jsme úžasného trenéra.( bohužel jméno opět už nevím).. Byl to úžasný starší muž ,který byl velmi zapálený pro tento sport, proto v létě,kdy nebyla škola, věnoval se nám naprosto zdarma. Hledal v každém z nás alespoň trocha talentu, alespoň k jedné možnosti lyžování. Jedna možnost byla sjezd na sjezdovkách a druhá běh na běžkách. Zimní tréninky se dle tohoto rozdělení do skupiny lišily, ale letní byly jednotné. Mne zařadil mezi běžkaře. Kdo neměl na lyže,( což byla většina z nás), tak je pro nás sháněl,dodnes nevím kde. Vlastně nejen lyže, ale i obuv. Vždy před začátkem sezóny nám změřil nohu a poté přinesl patřičnou obuv i s lyžemi. Samozřejmě že ne každý měl nové, většinou se ,, dědily", po někom. Přeci jen, každý z nás rostl a s novou sezónou každý potřeboval větší velikost. V létě se trénovalo na koloběžce, při nepřízni počasí v již opravené škole, respektive v její tělocvičně. Tam po rozcvičce jsme většinou různě skákali přes takzvanou opičí dráhu. Ti,u kterých trenér viděl předpoklad možnosti jít na profesionální úroveň, ti místo koloběžek trénoval na kolečkových lyžích. Ti také trénovali samostatně od ostatních a i poměrně tvrději. Vraťme se ale o krůček zpět. Když jsem tedy dostala ,, své" první lyže, byla jsem šťastná. Uvědomila jsem si, že mne to posunulo o kousek blíže,jen dodnes nevím k čemu vlastně mne to posunulo. Ale já to tak cítila, že končí éra malého dítěte a začíná pomalu nové období, jsem prostě zařazena mezi ty ,, velké"..  Na těchto lyžích tedy proběhly všechny etapy mého lyžování,od prvních nesmělých krůčků, až po sjetí svahu na sjezdovce a prvním závodě mezi běžkaři. Ten jsem kupodivu ve své kategorii i vyhrála, takže o mém lyžařském osudu bylo ihned rozhodnuto. Další rok již byli ,,vyfasovány" běžky.. Byla jsem rebel. Ačkoliv jsme s kamarádkou se pravidelně střídaly ve sběru prvního místa v závodech, mne to táhlo i na svah. Bohužel, vždy sme měli velmi hluboko do kapsy, takže sem tajně na ten svah chodila, když se stmívalo a vlek již byl vypnutý. Nazula si běžky, vyšla v nich až na vrchol svahu a hurá dolů..To se opakovalo do té doby, dokud si pro mne má matka nepřišla. Nikomu bych nepřála pak ten výprask.. Ani se nedá spočítat,kolik že těch vařeček o mne vlastně zlomila. Měla jsem jí to samozřejmě za zlé, dnes se jí již vůbec nedivím. Když si představím co všechno se mi mohlo stát..  Stále víc mne to lákalo,svést se na horu vlekem. Tehdy to nebylo tak jednoduché. Tehdy nebyly žádné sedačky a jim podobné zařízení. Na vlek mohl pouze ten, který měl ,, hák". Hák.. Zvláštní jméno pro něco,co vás,,doveze" až na konec vleku. Byl to zvláštní, esovitě zahnutý drát, byl silný, neohebný,aby se nedal jen tak ohnout. Navíc musel udržet dospělého člověka. Na konci toho esíčka byl zhruba 30cm zbytek rovného drátu a na jeho konci bylo oko. V něm bylo provléknutím a uvázáním uzlu vedena šňůra, (tehdy se většinou používala na věšení prádla, ale dnes se k tomuto účelu nepoužívá, byla poměrně dost silná.), Ta šňůra měla cca 2metry a na konci této šňůry bylo uvázáno obyčejné prkýnko, které si lyžař dal pod zadek.,, Naskočit" tedy na vlek, se muselo skutečně natrénovat a chtělo to trocha umu. Lyžař se postavil pod lanovku, hákem se,, zahákl" na pohybující se tažné lano a postupně pouštěl provaz na kterém bylo to prkénko pod zadek. Pokud ten provaz pouštěl pomalu, strhlo jej to a on upadl, pokud pouštěl rychle, hák se uvolnil a klouzal po tažném lanu.. Přesto že lyžař nedělal chybu a pouštěl provaz správně napnutý, tak na konci ho čekalo ,, trhnutí". Ti kteří to nečekali,ocitly se vzápětí na zemi.. Někteří z nich se snažili marně vstát, a tak je vlek táhl po břiše, někteří to pochopili hned a svého háku se pustili. Zhruba po 5 metrech, byl sloup a na něm překlenovací kolečka,ta měla za účel držet lana vleku dostatečně vysoko. Tam většina háků dál neprojela a spadla na zem. Ti co měli smůlu,tak hák nespadl a vyjel vlekem až na vrchol. Většina lyžařů si toho všimla a hák,, přivezla" zpět dolů a odevzdala vlekaři. Ten ho dal tomu,kdo ho,, ztratil.". Tohle byla má druhá touha. Mít svůj vlastní hák. Vlekaři měli háky, ale pouze pro turisty, nám místním je byli ochotni půjčit, ale za ne zrovna malé peníze. Na to u nás prostě nebylo. Přesto se jednou na mne usmálo štěstí.. Jednoho dne,se samotný hák, objevil na chodbě pod schodištěm. Byl bez provazu, zrezivělý, ale byl. Nejdříve sem kolem něj chodila jak mlsný kocour, stále sem si opakovala, něčí to přeci musí být.. Ale hák tam ležel den,dva, tři, týden.. Což bylo v plném proudu sezóny již dost divné. Nakonec mi to nedalo a obešla sem všechny sousedy, jestli o něm někdo něco neví. Nic. Milan tehdy se ptal kluků,taky bez úspěchu..Tak mi hák přejel ocelovým kartáčem,sehnal šňůru, já přinesla prkénko,on mi udělal pořádné uzly a já konečně měla svůj hák. V té době to pro mne byla obrovská vzácnost. Naučil mne,jak správně hák zaháknout, jak správně pouštět provaz a jak si dát bezpečně prkénko pod zadek,aby nehrozil pád. To se dělalo tak, že se pouštěl provaz až do trhnutí, když se člověk již rozjel,tak se musel opět trochu přitáhnout,aby měl kousek provazu v ruce ,, navíc", přitom stále jel setrvačností a během pár vteřin si musel prkénko napasovat pod zadek. Pokud to nezvládl, čekalo ho další trhnutí, což většinou znamenalo pád, není divu, když trhnutí bylo pod zadkem,tak to člověku vlastně podtrhlo spodní část těla.. když lyžař vše zvládl,jel až na konec. Tam opět musel nejprve dostat prkénko z pod zadku do rukou, vyháknout hák, nebo ho pustit,aby byl úplně volný, na konci bylo zařízení, které háky dokázal vyháknout, ale musel být volně. Poté se provaz smotal kolem pasu lyžaře, takže měl hák i prkénko volně u pasu a hurá dolů ze svahu.. A opět rozmotat provaz, zaháknout hák,neupadnout..